|
A že jsme děti šikovné, zvládáme i nemožné...
STROM NADĚJE - Alice Lišková VIII.B
1.Jak to všechno začalo…
Uprostřed útulného pokoje obkládaného dřevem,kde to vonělo jako les,seděla na starém vybledlém křesílku stařenka.Vlasy měla stříbrné a ruce ztěžka opřené o sukovitou hůlku.Kolem ní seděla tlupa dětí a za nimi vesele prskal oheň.
,,Vyprávějte nám něco,babičko.“řekla holčička s plavými culíčky,,Jistě znáte mnoho pěkných příběhů.“
,,Ano,znám jich hodně.Ale nevím,jestli se některé z nich pro vás hodí,“řekla stařenka pomalu a pohladila dívenku po hlavě.
,,Prosím,prosím,vyprávějte,“zaprosil tmavovlasý chlapec a všichni se na babičku dychtivě zadívali.Stařenka se zhluboka nadechla a na chviličku zavřela oči.Po chvíli je znovu otevřela a spustila.
,,Tento příběh se stal,už dávno,dávno předtím,než jste se narodili vy i vaši rodiče.když jsem ještě byla mladé děvče.Zažila jsem hodně a hodně pamatuji,ale tenhle příběh je nejstarší a vy jste první, komu jej budu vyprávět.Jednou,daleko odtud žila rodina.Nebyli chudí,ale dvakrát lépe si nežili.Matka a otec nevěděli,kam dřív skočit a na krku měli pět věčně hladových dětí.Nejstarší Daniel,mladší Erika,Alfréd,Gabriela a malé děvčátko
Tala.Nikdo nevěděl,proč holčičce dali tak zvláštní jméno.Ani její rodiče to nevěděli.Snad povědomě tušili,že není obyčejná,a proto k ní patřilo i neobyčejné jméno.A brzy se ukázalo,že měli pravdu,Když bylo Tale sedm let,často chodívala se sourozenci ke své prababičce.Talu tížil smutek,když opouštěla domov,všechna ta zvířata,která tam byla.Když už si nemohla dlouho do večera hrát na zahradě.Ještě víc ji ale děsil pocit,že je smutná i když se vrací domů.Poprvé ve dvanácti letech si uvědomila,že se doma cítí jako vetřelec,jako nezvaný host,i když ji všichni měli rádi a ona to dobře věděla.I její postel jí připadala cizí.Cítila se jako zvíře,divoké zvíře,které bylo zavřené v příliš malé kleci.Cítila se jako pták,který nemohl uletět pryč,pryč ode všeho k zářivé obloze.Nebála se pavouků,hadů ani myší jako její starší sestry.Po stromech uměla lézt lépe než Alfréd nebo Daniel.Začala se toulat.Ve čtrnácti letech znala okolí lépe než kdejaký starší muž ve vesnici.Rozuměla zvířecím stopám,rozuměla řeči květin,skučení větru i poslednímu tónu ze zpěvu stříbrného potůčku.Milovala přírodu víc než bratry a sestry,milovala ji víc než sebe samotnou.Čekala,až bude moci odejít a sama se toulat divočinou.Tala byla hezčí než všechna děvčata v okolí.Měla dlouhé tmavé vlasy a modré oči,ve kterých při každém úsměvu hrály veselé jiskřičky.Neuměla se přetvařovat,a proto mnohokrát ublížila i těm,kterým nechtěla.
V den svých šestnáctých narozenin za ní přišel její otec.Pozorovala z okna,jak jejich černý pes Dark honí po dvorku slepice.
,,Talo,dnes za mnou přišel jeden moc bohatý muž z vedlejší vesnice.“
Tale se sevřel žaludek.Neměla ráda,když otec mluvil tímhle tónem.Většinou to znamenalo,že udělal něco,co by se jí rozhodně nelíbilo.Otočila se na něj a napjatě čekala.
,,A požádal mne o tvou ruku.“
,,A co jsi mu řekl,“zeptala se Tala.
Chtěla,aby to znělo ledabyle,ale napětí se jí schovat nepodařilo.
,,Řekl jsem mu..........řekl jsem mu……….ano,slíbil jsem,že si ho vezmeš.“
Tala se opět otočila k oknu.Slyšela,jak otec vstal.Možná čekal,že začne skákat radostí,možná čekal,že mu vynadá,ale určitě nečekal,že se beze slova otočí zpátky k oknu,jakoby se jí to nejmenším netýkalo.Nadechl se,jako by chtěl ještě něco říct,pak od toho ale upustil a tiše odešel.Tala se kousla do rtu.Začala plakat.Plakala dlouho,velmi dlouho,ano na večeři nepřišla.Uvědomovala si,že spolu se sňatkem skončí bezstarostné pobíhání po zahradě.Věděla že přijde o veškerou svobodu,kterou až dosud měla.Neuměla,ani nemohla,si sama sebe představit jako načančanou,bohatou paní ,pro kterou se nehodí běhat od rána do večera po lesích a lukách.A proto se v její mladé hlavě zrodil ďábelský nápad.Do malého ruksáčku uložila zásoby jídla a na krk si připnula řetízek ,který dostala od rodičů k šestnáctým narozeninám.Vylezla z okna a sešplhala po větvích košaté jabloně dolů do zahrady.Jako kočka dopadla tiše na zem,stejně ale probudila psa.Ten začal vesele štěkat a skákat na ní.Tala ho rychle hladila po hlavě a do tlamy mu strčila kousek masa,který si vzala v kuchyni.Zabralo to!Rychle přeběhla zahradu a chystala se přelézt plot.O plaňku se ale zachytila dlouhá noční košile a roztrhla se.S hlasitým žuchnutím dopadla na zem.To ale znovu přilákalo psa.Štěkal snad ještě hlasitěji než předtím.Tala se ho snažila uklidnit,zatímco odstraňovala kus látky z plotu.V domě se ale začalo svítit.Tala se bleskově schovala za nejbližší keř a pozorovala,jak otec mlčky bere do ruky cár bílé látky.
,,Talo,dítě moje!“vzlykla její matka ,,musíme ji hledat!“
,,Nech ji jít,nebyla by šťastná,“řekl smutně její otec a objal matku kolem ramen.Jakou měla Tala najednou chuť naposledy oba rodiče obejmout,rozloučit se,říci jim,že se vrátí,ať se nebojí,ať na ní čekají.Teď už ale bylo pozdě.Posunula si ruksak na ramenech a tiše běžela přes palouk směrem k lesu.U prvních stromů se však prudce zastavila.Nikdy nebyla v lese tak pozdě v noci.Nebála se tam jít,ale les byl přece jen hluboký a v Tale zahlodal zoubek pochybnosti. Pak si ale vzpomněla na svatbu a rychle vkročila do lesa.Tady už krajinu neosvětloval měsíc,a tak chvilku trvalo,než si její oči na tmu zvykly.Uslyšela v dáli zavytí nějakého psa.Doufala,že je to pes.Měla všechna zvířata ráda,ale potkat v noci vlka by nebylo příjemné.Kdesi za ní se objevilo tiché zapraskání.Polekaně se otočila.Pátrala očima po původci najednou tak děsivého zvuku.Když nikoho neobjevila,oddychla si.Zničehonic se jí ale něco otřelo o ruku.Vyděšeně se otočila.A najednou uviděla
Darka!
,,Darku!Tys mě našel!“poklekla Tala k psovi a začala ho hladit.
,,Musíš se vrátit domů.Huš!Utíkej!“šeptala mu.Pes si však sedl,jako by chtěl naznačit,že se ani nehne.Talu to potěšilo,bůhví proč.Alespoň nebude tak sama.
,,Dobře ale dnes už dál nepůjdeme.Je moc tma a tady nás už určitě nenajdou,“vydechla potichu a znovu pohladila psa.Hlavu si podložila ruksáčkem,a přestože byla v hlubokém lese,do deseti minut usnula.
2.Žebračka a Miguel
Ráno Talu probudil chlad,který pokryl její křehké tělo.U hlavy jí ležel Dark a dýchal jí na krk.Jakmile se však pohnula,rychle se probudil a krátce kňučivě štěkl.Tala jen šeptla:,,Ticho!“.Jakoby jí pes mohl rozumět.Zahleděla se k obloze.Byla ještě tma,ale nad obzorem už tiše vstávalo rudé slunce a hvězdy pomalu pohasínaly,až vybledly úplně.Tala vytáhla z ruksaku,který jí v noci posloužil jako polštář,kousek masa,kterým včera krmila psa a už se chtěla zakousnout,ale najednou si všimla
Darka,který na ni jen mlsně zíral.
,,Tu máš,mě stačí ovoce.“
Po malé snídani se zahleděla směrem,kde tušila domov.Hustými stromy začalo pronikat mdlé světlo vycházejícího slunce.
,,Sbohem mami,tati.Drazí bratři a sestry………….sbohem,“
šeptala tiše a pak rádoby pevným,avšak lehce roztřeseným hlasem zavelela:
,,Jdeme,Darku,před námi je dlouhá cesta.“
Tala bloudila lesem,ale ani trochu jí to nevadilo.Společnost jí dělal rozdováděný pes a veselý cvrkot malých ptáčků.Opláchla se v potoce a sem tam si utrhla malinu či borůvku.Takhle nějak si představovala skutečnou svobodu.Těsně po poledni se blížila k vesnici,z níž pocházel její bohatý manžel.Bála se,že jí někdo pozná.Koneckonců,často se potulovala a mnoho lidí z okolí jí dokonce znalo jménem.Vesničku obklopovala prudká řeka a most byl až na jejím druhém konci.Přišla k tiché studánce,klidné jako zrcadlo.Zadívala se na sebe.Kolem vody se povalovala spousta kamenů ostrých jako nůž.Tala se podívala na své oblečení,respektive na noční košili.Jedním jediným trhnutím košili zkrátila nad kolena a cár látky stejně jako zbytek košile vymáchala v blátě.Když bláto vyždímala,dostala látka hnědavý nádech.Pro jistotu si ještě bahnem umazala i obličej a vlasy přikryla špinavou látkou.Darka,který byl všude skoro stejně známý jako ona,maskovat nemusela.Lesklou černou srst měl slepenou v chuchvalcích.On se totiž také vyválel v blátě.Tala se na sebe podívala a v duchu se usmála.
,,Dokonalá malá žebračka,“pomyslela si a zamířila k vesnici.Když bahno zaschlo,vypadala už jako skutečně protřelá světem.Když přišla k prvním domům,sklopila hlavu a s nataženou rukou tiše prosila o almužnu..Na krásné návsi s kašnou a košatými stromy uviděla něco,co jí vyrazilo dech.Před velkým honosným domem stál její otec a rozmlouval s nabubřele vypadajícím pánem.Muž měl na každém prstu zlatý prsten se safírem či rubínem a šaty měl vyšívané zlatem.
,,Opravdu za to nemohu.Utekla v noci,nikdo o ní vážně nic neví,“vysvětloval muži Talin otec.
,,Utekla?Před svatbou?No tohle!Ta drzost!Mohla žít v bohatství a blahobytu!“vztekal se boháč.
,,Myslím,že to bylo zrovna to,po čem vůbec netoužila,“namítl potichu její otec.
,,Mlčte!“okřikl jej muž.
Tala se kolem nich prosmýkla a natáhla ruku.Boháč jí netrpělivě hodil do špinavých dlaní minci.Její otec chvilku šátral v kapse až také něco našel.Tala se mu zadívala do očí.A v jeho tváři se náhle objevilo pochopení.
,,Všem se nám po Tale stýská a doufáme,že se brzy vrátí,“prohodil jakoby náhodou.
Tala se jen usmála a kývla hlavou.Boháč si jí ale začal divně prohlížet,a proto raději utekla za roh ulice,kde se sesula na zem.Až pozdě si všimla,že vedle ní sedí také mladý muž.A zdálo se,že je velmi zoufalý.
,,Stalo se vám něco,pane?“zeptala se.
,,Život pro mne ztratil cenu.Co bych ti povídal.“odpověděl tiše.
,,Povídejte.Jmenuji se Tala.“dodala jakoby mimochodem.
Muž se jí zadíval do obličeje a sám nechápal,proč jí to vlastně všechno říká.Začal vyprávět.
,,Já se narodil do bohaté rodiny,víš?Můj otec neměl moc přátel.Říkalo se o něm,že je zloděj a lhář.Nejhorší na tom bylo,že takový doopravdy byl.Mou ubohou matku utrápil k smrti.Když mi bylo osmnáct,to bylo před pěti lety,odstěhoval jsem se sem.Sehnal jsem si dům a zamiloval se do jedné moc krásné dívky.Začali jsme spolu žít.Já ji miloval,moc jsem ji miloval,jí se ale líbily mé peníze.Kupovala si drahé šaty a šperky a za mými zády se scházela hned s několika muži najednou.Připravila mě o mé peníze i o můj dům a já zůstal na ulici.Mohl bych jít zpátky k otci,ale ten před rokem zemřel a dům prodal.Zůstal jsem úplně sám a nevím jak dál,“skončil mladík nešťastně.Tale ho bylo hrozně líto.Dark jenom seděl a kňučel.Pak jí ale něco napadlo.Otec už dlouho hledal čeledína na práci ke zvířatům a sestrám se jistě bude mladý muž líbit.
,,Jak se jmenujete?“zeptala se po chvíli.
,,Miguel,proč?“nechápal.
,,Jestli se nebojíte práce,Migueli,jděte přes les do další vesnice.Hned na kraji je velký dřevěný dům.Hledají tam někoho na práci ke zvířatům.Určitě vás přijmou.A mohl byste pro mě něco udělat,skončila bez dechu.
,,Cokoliv,cokoliv!“odpověděl šťastně Miguel.
,,Tamější rodině vyřiďte,že je všechny moc miluji a brzy se vrátím.Toho psa prosím vezměte s sebou.Patří k tomu domu.jmenuje se
Dark.“
Mladík samou radostí Talu objal kolem krku.Ta jen s úsměvem pohladila psa po hlavě,rozloučila se a vydala se přes řeku na prašnou cestu,která vedla do města s přístavem.
3.Legenda
Tala sama ani nevěděla,proč utíká tak daleko.Táhlo jí to do světa,toužila po dobrodružství.Dny byly parné a kolem cesty nebyly žádné stromy,přesto ale Tala došla do města poměrně brzy.Město bylo veliké.Dívka se až podivila nad jeho velikostí.V dáli viděla vysokou,bílou chrámovou věž,kolem níž se rozkládalo celé město s chudým předměstím.když jí pohltily první domy,trochu ji vyděsily temné špinavé ulice se strašidelnými hostinci.Na ulicích sedělo mnoho žebráků,mnohdy zmrzačených a natahovali ruce po Tale a prosili ji o něco.Tala jim ale nic nerozuměla.Jeden z nich jí ze zad strhl ruksak,ve kterém měla poslední zásoby jídla.Když objevil,co všechno skrývá,vzpínal ruce k obloze a křičel cosi o daru z nebes.Vzápětí se strhla rvačka.Tala nejspíš instinktivně zapadla do prvního hostince,který se namanul.Na každém stole plápolala svíce a kolem kulatých stolů seděli většinou samí muži.Mezi nimi pobíhala obtloustlá hostinská.
,,Co chceš?O žebráky nestojíme,“řekla nepřívětivá žena a pak dodala,,překážíš.“
,,Já-já jen-“koktala Tala.
,,Tak co,chceš snad něco koupit?Tady nic zadarmo není.Polívka za jeden a pivo za dva.tak si vyber.“
Tala se zamyslela.Ten jeden a dva zřejmě znamenaly peníze.
,,Tak tu polévku,“řekla nejistě Tala po chvíli a podala ženě minci-tu co vyžebrala od boháče.Sedla si k prázdnému stolu a čekala.Od vedlejšího stolu zaslechla rozhovor dvou mužů.
,,A ty tý legendě věříš?“ptal se první a zhluboka se napil.
,,Strom naděje opravdu existuje!“tvrdil druhý.
,,No jasně,povídám ti,že žádnej takovej strom není,Horáci.Už bys neměl pít to pivo.Zatemnilo ti mozek.“
Horác se však ohradil.
,,Ale je!Roste na východě za horama.Páč lidi přestali věřit v ňákou náděj,strom uvadá.Až uvadne ouplně celej,zem pokreje tma a lidi zoufalstvím umřou.“
,,To sou pohádky pro malý děcka.“řekl první.
V tom před Talu žena postavila dřevěnou misku s polévkou.Tala musela přemýšlet o tom zvláštním stromě.Prý na východě?Plánovala odplout za moře,ale do hor?Najednou se v dívce zvedla prudká vlna touhy ten strom najít.Chtěla vrátit lidem ztracenou naději.Nechala polévku polévkou a vyběhla z krčmy.Venku se ,mezitím pěkně setmělo.Utíkala ulicí a přitom vrážela do občasných nočních chodců.Zarazila se,když si všimla,že před ní stojí bílý chrám.Přemýšlela kde je východ.V přírodě se orientovala velice dobře,ale město ji mátlo.Chtěla se někoho zeptat ale takhle v noci?Sesula se na schody chrámu.Chvíli se rozhlížela po nádherném náměstí,potom jí však únavou klesla víčka a usnula na tvrdých,nepohodlných schodech.
Druhý den ráno ji probudilo slunce.Ale už neležela na schodech,nýbrž v čistě povlečené posteli a byla umytá a oblečená.Vyděsila se,co se to jenom děje?Náhle ale do pokoje vešla žena.Byla celkem hezká.Světlé vlasy měla spletené do dlouhého copu a na sobě měla jednoduchou černou sukni a bílou košili s nabíranými rukávy.
,,Nevěděla jsem,že už jsi vzhůru.,“řekla žena.Měla měkký,velice sympatický hlas.
...výtvarná
činnost
Do
dětské výtvarné soutěže Brožíkova Třemošná, kterou vyhlásila
Společnost malíře Václava Brožíka, přišlo téměř 450 obrázků
dětí z celého Plzeňska. Úspěchy našich žáků nebyly zanedbatelné 1.
místo za perokresbu získala ve své kategorii Jana Bischofová (diplom
předává PhDr. B. Losenický)
Cenu
Českého rozhlasu obdržel za své dílo Tomáš Kubát.
Cenu
starosty Města Třemošná získalo kolektivní dílo Šárky Kláskové,
Jitky Koppové, Pavlíny Krýslové a Michaely Rumlové
Pátá
cena patřila Lukáši Laškovkovi
Ve
výstavní síni bylo při předávání cen pěkně rušno (jedním z
členů poroty byli starosta města pan Jaromír Zeithaml - v červené
bundě)
a
naši účastníci
Lucka
se svým zámkem
Zuzka
a život na vesnici
Veronika
s rodným domem Václava Brožíka
Mapa
trochu jinak - to byla soutěž vyhlášená kartografií Praha k
50. výročí její existence. 1.
místo v České republice za první stupeň základních škol vyhrála
práce našich čtvrťaček - Kateřiny Ulčové, Diany Wébrové a
Julie Sudíkové
I
ostatní práce žáků IV. A dostaly pochvalu za originální přístup
ke zpracování tématu - posuďte sami
|
